Povolán, povolání, povolati: Tak překládají Kral. většinou hebr. kárá’ — volati, nazvati, dáti jméno, řecké kalein, jež znamená totéž co hebr. kárá’. Větu »Nazval Bůh světlo dnem« [Gen 1:5] lze překládat »Bůh dal světlu jméno den« [sr. Gen 17:19; 1Sam 1:20; Matt 1:21 , Matt 1:23]. Ale slovesem kárá’ [kalein] je možno vyjádřiti i výzvu, zavolání, předvolání [Gen 3:9 ; Gen 12:18 ; Gen 49:1; Exod 8:8; Num 24:10; Deut 25:8; 1Sam 3:16; Matt 2:7 sr. Luke 19:13; Acts 4:18 ; Acts 24:2], pozvání [Exod 2:19, sr. Matt 22:3n , Matt 22:8 , Matt 22:9, kde všude je užito řeckého kalein]. Dáti někomu jméno, nazvati jménem znamená ve SZ často víc než jen pojmenovati, protože jméno symbolisovalo podstatu a poslání člověka [sr. Hos 1:4 , Hos 1:6 , Hos 1:9 ; Hos 2:1 , Hos 2:16n , Hos 2:23]. Dáti jméno mohlo znamenati jednak vyhlášení za osobní vlastnictví, jednak určení k nějakému úkolu. Tak Abram byl přejmenován na Abrahama [Gen 17:5n; sr. Isa 51:2], Jákob na Izraele [Gen 32:28] a Šimon na Géfu - Petra [John 1:43; sr. Matt 16:18; Mark 3:16]. *Jméno. Když Bůh zavolal Bezeleele jménem, znamenalo to, že mu dal určité vybavení k úkolu [Exod 31:2n ; Exod 35:30]. Targum Onkelos [aram. překlad či spíše parafráze SZ] překládá obě místa takto: »Oslavil jsem Bezeleele tím, že jsem mu dal jméno«. Dáti jméno znamenalo proměniti něčí bytost tak, že byla schopna k nějakému úkolu a určení [sr. Luke 1:31n; John 1:42; 1John 3:1 překládá Žilka podle některých rukopisů »Smíme se nazývati dětmi Božími a jsme jimi«]. Zvláště t. zv. Druhý Izaiáš [*Izaiášovo proroctví] užívá slovesa povolati v tomto smyslu: Bůh povolal Jákoba jménem Izrael a tudíž se stal Izrael jeho majetkem a nositelem zvláštního poslání [Isa 43:1n, sr. 42,6; 45,3; 48,12.15; 62,2]. Totéž platí o Kyrovi [bibl. Cyrovi Isa 45:3n]. Tak se ponenáhlu stává profánní slovo kárá’ odborným výrazem pro jistou stránku spasitelné činnosti Boží. Celý SZ je knihou, která vypravuje o lidu, jenž byl předzvěděn [*Předzvěděti] a předzřízen [*Předzříditi] a v plnosti času povolán ke svému poslání [sr. Rom 8:29n], i když často tohoto Božího volání nedbal [Isa 50:2]. Toto povolávání, jež bylo současně oddělením od ostatních [vyvoláním z řady], začalo Božím rozkazem Abramovi, aby vyšel z rodné země [Gen 12:1 - Gen 12:3, sr. Heb 11:8; Isa 51:12]. Pokračovalo v Izákovi [Gen 21:12; sr. Rom 9:7; Heb 11:18], Mojžíšovi, kterého »zavolal« [hebr. kárá’] Hospodin z prostředku kře [Exod 3:4] a pověřil vysvobozením lidu z Egypta. Později téhož Mojžíše povolal na horu Sinai, aby tam přijal knihu smlouvy [Exod 19:20]. Prostředníky Božího povolávání byli proroci, kteří ustavičně připomínali, že lid izraelský byl povolán svrchovaným činem Božím [Hos 11:1]. Myšlenka Božího volání a povolání je vyjádřena u Oz 1-3 obrazem Boha jako ženicha, který se uchází o Izraele jako o nevěstu. Podle proroků dějiny nejen Izraele, nýbrž i ostatních národů jsou závislé na Božím povoláni [Isa 41:4 , Isa 41:9 ; Isa 42:6 ; Isa 46:11 ; Isa 48:13 , Isa 48:15 ; Isa 49:1 ; Isa 51:2 ; Isa 54:6; sr. Amos 9:7]. Povolání tu může znamenat vyvolání k životu, udělení existence [Isa 48:13, sr.Rom 4:17 ; Rom 9:11].

Všecky prvky sz slov povolati, povolání,

o nichž jsme se zmínili [dáti jméno, zavolati, dáti úkol, odděliti, pozvati, vyzvati], jsou obsaženy v nz výrazu kalein a jeho složeninách. Bůh nebo Ježíš volá a tudíž povolává. Ježíš povolává učedlníky, aby jej následovali [Mark 1:20 ; Mark 3:13]. Je dobrým pastýřem, který své ovce volá [řecky fónein] jménem jako své vlastnictví [John 10:3]. Tím je současně zve k mesiášské hostině [sr. Matt 22:1 - Matt 22:14; Luke 14:16 - Luke 14:24; Rev 19:9]. Nepřišel volati spravedlivých, ale hříšných [Matt 9:13; Mark 2:17; Luke 5:32]. Zvláště u Pavla a jeho žáků stojí v popředí myšlenka Božího [Kristova] povolávání. Sám se cítí povolaným apoštolem, pověřeným zvláštním úkolem [Rom 1:1; 1Cor 1:1; sr. Acts 13:2 ; Acts 16:10]. Boží povolání má v citovaném už místě v Rom 8:30 vztah k Božímu předzřízení, *ospravedlnění a oslavení [*Oslaviti]. Je to pozvání k spasitelným Božím darům [Rom 11:29; 1Thess 5:24; sr. 1Pet 1:15], pozvání, jež se vztahuje nejen na Židy, nýbrž i na pohany [Rom 9:24]. Z těchto spasitelných darů jmenuje Pavel společenství [Kral. účastenství] se Synem Božím [1Cor 1:9], pokoj [1Cor 7:15; Col 3:15], milost Kristovu [Gal 1:6], svobodu [Gal 5:13], účast na údělu svatých ve světle [Col 1:12 aspoň podle některých rukopisů], království Boží a slávu [1Thess 2:12, sr.1Pet 5:10], posvěcení [1Thess 4:7], nabytí slávy Ježíše Krista [2Thess 2:14], věčný život [1Tim 6:12]. Podle Heb 5:4 byl povolán i Kristus na velekněžství jako Aron; podle 1Pet 2:9 povolal nás Bůh ze tmy v předivné své světlo, i když to někdy znamená utrpení [1Pet 2:21]. Věřící dovede snášet zlé i zlořečenství, protože má jistotu, že obdrží dědičně požehnání a že k tomu byl povolán [1Pet 3:9]. Podle 2Pet 1:3 nás povolal Bůh k slávě a ctnosti

[viz níže]. Bůh, Kristus, Duch sv. povolávají [proskalein = k sobě zavolati] k určité úloze [Acts 16:10 ; Acts 2:39 ; Acts 13:2]. Základem tohoto povoání je nevysvětlitelná, svrchovaná Boží nebo Kristova milost [Gal 1:6 , Gal 1:15, sr. 2Tim 1:9], posvěcení Ducha a jím vzbuzená víra v *pravdu [2Thess 2:13], spása, jež vedla k svatému povolání [2Tim 1:9], sláva a mocný čin Boží (2Pet 1:3 překládají Žilka, Škrabal i Hejčl: »Jenž nás povolal vlastní slávou a mocným činem« [Škrabal, Hejčl: mocí]). Jako prostředku k povolání užívá Bůh evangelia [2Thess 2:14] a jeho výsledkem je jedna [společná] naděje [Eph 4:4]. Odpovědí na toto volání Boží v Kristu je jen víra ve smyslu poslušnosti, takže věřící = povolaný [Rom 1:6n ; Rom 8:28; 1Cor 1:2 , 1Cor 1:24; Heb 9:15; Jude 1:1;Rev 17:14]. Povolaní bývají ztotožňováni s *vyvolenými [Rom 8:33, sr. s v. 30; 1Cor 1:26, sr. s v. 27; zvl. Rev 17:14]. N.

V 1Cor 7:17 - 1Cor 7:24 se v souvislosti s povoláním mluví též o stavu neboli sociálním postavení. V předpokladu, že příchod království Božího v plnosti je bezprostředně přede dveřmi, radí totiž Pavel, aby věřící neměnili svémocně nic na situaci, v níž je zastihlo Boží p. k víře slovem zvěsti a darem Ducha sv., t. j. aby neměnili nic na vnějších poměrech, protože žádné zaměstnání, žádný stav, žádné vnější podmínky nečiní člověka Bohu bližším nebo vzdálenějším. Změnou stavu, zaměstnání, sociálního postavení se nic nezmění na člověkově vztahu k Bohu. Slovo p. samo o sobě má i v tomto výroku prvotně čistě náboženský význam [p. k víře], ale jakýmsi přenesením [metonymií] je při nejmenším připraven i druhotný význam sociologický: stav, společenské postavení. Prostřednictvím slovného užití středověkého [kde šlo hlavně o »povolání« mnišské] a potom zejména Lutherova vznikl novodobý význam p. = zaměstnání. Vraťme se však k Pavlovi. Nezáleželo mu na zachování poměrů, nýbrž v podstatě jen na tom, aby nebyly skládány nesprávné naděje v tuto změnu, aby význam vnějších podmínek pro dosažení spásy nebyl přeceňován. — Jiní vykladači [na př. Cremer-Kögel, K. L. Schmidt a j.] vzhledem k tomu, že současná řečtina nezná klésis ve významu zaměstnání, stojí na tom, že i v 1Cor 7:20 jde výhradně o povolání v náb. slova smyslu a překládají [proti Lutherovi]: »Jeden každý setrvej ve stavu povolání, v němž byl povolán«, t. j. v Pánu [v. 22.24], v naději [Eph 1:18 ; Eph 4:4], ve způsobu života, který je hodný tohoto povolání [Eph 4:1; 2Thess 1:11], v úsilí o svrchované, konečné povolání Boží v Kristu Ježíši [Phil 3:14, sr. Heb 3:1]. Pak by toto místo znamenalo asi totéž, co praví 2Pet 1:10: »Usilujte upevňovati své povolání a vyvolení« [Žilka], sr. 2Pet 1:5n. Jde tu o praktické osvědčování a dosvědčování toho, že věřící byl Bohem povolán a osloven. »Boží milostivé dary a jeho povolání jsou [sice] neodvolatelné« [Rom 11:29 v Žilkově překladu], zvláště ve vztahu k původnímu Božímu plánu, že se potomci praotců mají státi dědici vykoupení, ale právě příklad nevěřících Židů ukazuje, že Bůh na čas může zakrýti svou lásku vůči těm, kteří »nesetrvali v dobrotě« [Rom 11:22].

Odtud lze snad pochopiti Matt 22:1 , Matt 22:4 [20, 16], kde Ježíš rozlišuje mezi povolanými a vyvolenými. Nevíme sice, jakých výrazů tu Ježíš užil v aramejštině, ale snad tu jde o paradoxní vyjádření toho, že povolání nebo vyvolení [oba výrazy na tomto místě mají týž obsah] nevytváří pro člověka nějaký nárok před svrchovaně soudícím a omilostňujícím Bohem. Boží povolání a dobrotivost jsou jen tehdy účinné, »budeš-li trvati v dobrotě. Sic jinak i ty vyňat budeš« [Rom 11:22]. »Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl [1Cor 10:12]. Je totiž také možno »vypadnout z milosti« [Gal 5:4]. Jde snad o podobnou paradoxii jako u Matt 8:12, kde Ježíš zatvrzelé Židy nazývá »syny království«, kteří budou vyvrženi, nebo u Matt 19:12n, kde Ježíš nazývá farizeje zdravými a spravedlivými.

Je možné, že i na některých jiných místech, kde vystačíme s překladem zavolati, svolati [Matt 10:1 ; Matt 15:32 ; Matt 18:2 ; Matt 20:25 a j., řecky proskalein], jde o zdůraznění mesiášského povolávání Ježíšova [např. Mark 3:13 , Mark 3:23 ; Mark 10:42].